Babička Maruš, pes Jonáš a Elsa se vzájemně hlídají na Kladně

Jsem já to ale průserář, vím to... Určitě čekáte, kdy se objeví nějaký nový článek a nové informace a ono pořád nic. Popravdě řečeno ani nevím, co jsme celou tu dobu dělali. Tak tedy konečně, je to tady. Lidská část naší rodiny vyrazila na týden na lyže. Křečka Páju a Elsinu jsme zanechali na Kladně v péči naší babičky, maminky a "tchýně" Maruš, která přicestovala se svým svěřencem, otužilým maxipsem Jonášem, který fakt nikdy nepotřebuje obleček a na sněhovém poprašku chodí jak baletka v piškotech :-)) Po návratu z dovolené jsme babičce poděkovali za hlídání a poprosili ji, aby nám své zážitky sepsala a k tomu poslala pár fotek. Příspěvek tak bude netradiční - tentokrát z pera někoho jiného.

"Tak jedeme na Kladno. Tentokrát to nebude jen taková obyčejná návštěva. Slíbila jsem to zeťovi před nějakým časem, že až pojedou na lyže, budu hlídat jejich pejska. Teda on to není pejsek, on je to pes! Velká Maďarská vižla, temperamentní, milá, přítulná, s růžovým čumákem. Nastal tedy den, kdy se budu týden starat o ni a o mého Jonáška. Obava, strach, nervozita  to mě provázelo  při každé vzpomínce na mé nové působiště. Dřív. Dneska ne. Dneska mám jenom cestu před sebou a pak setkání s rodinou. Je sobota, ještě je dcera se svou rodinou doma. Až zítra, zítra pojedou na lyže do Rakous.

Jsme u cíle své cesty. Manžel zastavuje před domem dcery a zetě. Na zahradě nás vítá jejich miláček Elsa. Je to milé přivítání, olízala mě i manžela a chtěla i Jonáška. Ten se ale zalekl a utekl hned ke dveřím. Trochu to tu zná. V létě loňského roku tu týden sloužil, když jsme byli my na dovolené. Jejich zahradu má nesmírně rád. Velká, prostorná, rád tam běhal. Prostě byl tam šťastný. To bylo. Dneska je tam pánem, nebo paní Elsa. Krásná psí holka, která se řadí ještě mezi štěňata, ale vzrůstem je proti Jonášovi obr. A z toho plyne také jeho chování.

Elsa jí třikrát denně, mi řekli. Jednak má granule, a jednou denně má vařené jídlo. To jí strašně chutná. Ne že by granule s chutí nekonzumovala, ale to vařené si tak nějak vychutnává. Musela jsem si to zapsat. Jí v 8, v 15 a ve 21 hodin. Nemusíš s ní chodit do  lesa, byla další informace. A to se mi tak trochu ulevilo, protože jsem nevěděla jak to uspořádat, abych nezanedbávala ani jednoho z pejsků. Při naší cestě s Jonášem do lesa kolem plotu nás vždy doprovázela a kňučela.

Odjeli. Je neděle, ale ještě jsem nezůstala sama se psy. Ještě je tu můj manžel. Ten pojede po obědě. Ten čas nastal a já jsem tedy doopravdy zůstala sama a začalo dobrodružství. První noc sama ve velkém domě. Else jsem dala v devět večer krmení před dveře a ona pak šla do svého domečku. Má ho krásný, vytápěný a určitě je jí v něm dobře. První ráno. Jen co jsem otevřela žaluzie, Elsa začala kňourat na terase, začala se domáhat vstupu do domu. Umožnila jsem jí to a ona mě za odměnu celou olízala. No zlob se na ni! Ne, to nejde. Je to taková upřímná radost.  Jonášek byl ale celý nesvůj. Ležel v košíku a smutně na ni kukal. Je velká a on se velkých psů bojí, nebo má respekt, těžko říct. Až se uklidnila, tak si lehla na svoji deku, kterou má v pokoji a prohlížela si Jonáše v košíku.

Tak to vlastně bylo celý týden až na malé drobnosti, které Elsa ze zvědavosti, hravosti či jiné vlastnosti provedla. Jonášovi po příchodu z vycházky, či běhání po zahradě se umývají packy. Tak to bylo pokaždé pro Elsu něco strašně zajímavého. Stoupla si na zadní a přední packy měla na umyvadle a zkoumala cože se to s tím malým pejskem děje. A při té příležitosti musela prozkoumat také sprchový kout. Tam bylo něco, co ona neznala. Mýdlo v krabičce. Obyčejné toaletní mýdlo, k tomu čuchala a prohlížela si to hodně dlouho. Když jsem ji uviděla, sprchu jsem zavřela a běžela pro foťák. Ať máme také nějaké legrační foto – jak se třeba Elsa sprchuje. Kdepak, to se nepovedlo. Je šikovná a chytrá zároveň. Svým růžovým čumákem strčila do dvířek vlevo a vpravo a ty se samozřejmě otevřely a měla jsem po focení.

Byly krásné, slunečné dny a tak jsem se rozhodla, že uhrabu trávník, slehlý po sněhu a mrazech. A to byla opět pro Elsu výzva! Pomoc, tu určitě paní potřebuješ, si asi myslela. Suchou nahrabanou trávu vzala do čumáku a odnesla kus dál na zahradu. Sbírala jsem listy ozdobné suché trávy, které ležely na trávníku. To se Else mimořádně líbilo. Nesebrala ty, která ještě ležely na zemi, ale strašně moc se jí líbil chomáč, který jsem držela v ruce. Klidně mi vytahovala jedno stéblo nebo jeden list za druhým, až mě napadlo schovat to do ruky, do takového chomáčku. Prostě hravá, vynalézavá. Říkala jsem jí, že je lumpice. A ona se na mě dívala těma svýma krásnýma žlutýma očima tak nevině, že se na ni člověk nemohl ani zlobit. Po chvilce byl zase zajímavý plastový kanystr. S tím dokáže dělat alotria!

První větší průšvih, který mi provedla, byl krátce po příchodu z obchodu. Pravou koženou rukavici jsem si sundala, abych mohla snadněji odemknout  vrátka a také dveře od domu. Její vítání bylo pravidelné, krásné, upřímné, ale při té příležitosti mi sebrala pro ni velice zajímavou věc. Právě tu rukavici, kterou jsem  sice držela, ale zřejmě  ne dost na to, abych zabránila tomu, aby jí zůstala v čumáku. A to bylo něco! Tou radostí, že něco „ulovila“, začala lítat po zahradě sem a tam a mé volání, mé příkazy byly naprosto zbytečné. Vím, že umí respektovat příkaz „Sedni!“, ale i ten se minul účinkem a bylo na ní vidět, jakou má radost. Já naopak měla starost, aby ji nerozkousala. Kam bych s ní potom šla, dyť vůbec nevím, kde je tady veterinář. Po chvíli jsem začala dělat, že mě to vůbec nezajímá,  ji to přestalo bavit a svou rukavici jsem měla zpátky.

Jednou jsem s nimi byla na zahradě a potřebovala jsem použít kapesník. Jenže pro Elsu to byl opět signál ke hře. V momentě a s takovou rychlostí se stalo, že ruka byla prázdná a můj kapesník plápolat v Elsině hubě. Opět volání povelu „sedni“ se míjelo účinkem. Kapesník jí plápolal vesele a Elsa dělala kruhy na zahradě a měla zřejmě pocit velkého vítězství. Během chvilky jej začala žvýkat až kapesník zmizel. No nazdar! Co teď? No co, snad vyjde. Snad to bude lepší, než kdyby sežrala tu rukavici. Je to malý kapesník a budu to hlídat, jestli vyjde. A když nevyjde? No to nevím.

Předposlední noc jsem si Elsu vzala do pokojíku, kde jsme spali s Jonáškem. Prostřela jsem jí na zem deku a ona byla spokojená. Chvíli. Z večera. V noci byla hodně neklidná, několikrát jsem s ní byla vzhůru, až v pět hodin začala mít nápinky a najednou z ní vyšlo „něco“. Tak na to kouknu, s očima ještě ne úplně probuzenýma a co nevidím, ten chomáč co z ní vyšel byl můj zelono-bílý puntíkatý kapesník. Ulevilo se mi. A hodně.

Byl pátek. A tak jsem se rozhodla, že utřu v těch prostorách, které jsme se psy užívali, prach, vyluxuji a vytřu podlahy. Prostě takový víkendový úklid. Rovněž nebyla tato akce bez problému. Byla jsem u vchodových dveří, když jsem přemýšlela kam se špinavou vodou. Jo, pak jsem si vzpomněla, že používají odpadní kanál na zahradě. No ale tam nemůžu jít v přezůvkách. Tak jsem si podala střevíce ve kterých chodím s Jonášem na vycházky a postavila si je ven před dveře. Zbývalo mi asi tak dvakrát přejet mopem přede dveřmi a chci se obout. Ouha, bota je tu jen jedna. V první moment mě napadlo, že jsem si fakt podala než jednu. Kouknu dovnitř do botníku, ne, bota tam není. Elsa. To ta lumpice Elsa! Běžím se kouknout na roh domu a co nevidím? Elsa drží můj střevíc za tkaničku, ten se jí houpe z jedné strany na druhou, vidím jak radostí skáče a moje doslova prosba, se míjí účinkem. Viděla jsem, že to nebude jen tak a tak jsem se vrátila pro granule a volala na ni, že mám ňaminku. Nic, vůbec nic. Vítězoslavně se na mě dívala a jakoby si říkala  - heč, opět jsem tě převezla. Granule jsem položila na kanystr s tím, že je to její oblíbená hračka, že si tam dojde a já budu mít svoji botu. Po nějakém delším přemlouvání se mi to povedlo, jenže ona věděla, že je tam ještě jeden střevíc a než já jsem došla ke vchodu, ona udělala dva tři skoky a už měla v hubě ten druhý. A byla jsem zase na začátku. Lumpice Elsice ukradla mi střevíce! Jsem jí říkala.

Přes všechny kousky, které provedla, ji mám hodně ráda! Vůbec mám psy ráda. Když ji vezmu za hlavu, nebo tedy za krk a přitulím se k ní, je taková teploučká, hlaďoučká, prostě milá. Vítá pokaždé když se člověk k ní vrátí, umí svou radost dát najevo. A oni ty psí holky jsou asi trochu víc přítulné než psí kluci.  Tak Elso, zase někdy příště!"

vyzla.rajce.net/2011_Marus,_Jonas_a_Elsa_se_vzajemne_hlidaji_na_Kladne 

No a to je pro dnešek téměř vše. Hlídání nakonec dobře dopadlo, počasí jim přálo a tak si to ta banda tady na Kladně užila. V létě plánujeme opět hory, tentokrát už ale i s Elsinou, která tak zdolá svou první "dvoutisícovku". Jo a málem bych zapomněl. Panička Elsiny taťky Agise, Zuzka, začne od této soboty s dalším kurzem výcviku nezbedných štěňat a tak jsme to naše pometlo přihlásili. Pokud se nic nestane, vypravíme se s Elsou brzy na první lekci.